Aneb Pokračování knih Elfové. Zatímco v prvních dvou dílech série dva elfové Nuramon s Farodinem a jejich lidským přítelem Mandredem hledali vyvolenou obou elfů, několikrát se stali obětmi času a zatímco oni prožili necelých padesát let, ve skutečnosti uběhlo několik století. Prošvihli také válku trollů, ve které bojovali elfové po boku lidí a kentaurů.
Třetí atentát na Emeralle proběhl na Slavnosti světel. Poté, když kouzelnice Lyndwyna předváděla královně své schopnosti a vyslala na nebe svého světelného ptáka, zaútočili z moře trollové. Královna byla těžce raněná a jen Lyndwyna ji mohla uzdravit. Tak královnin osobní strážce Ollowain uprchl i s ní, bojovnicí Yilvinou a Silwynou, s pár kentaury a Pánem vod podzemními kanály. Poté prošli albí stezkou do světa lidí a schovali se u Alfadase, syna Mandreda, a jeho ženy Asly. Yilvina s královnou zlstaly v bezpečí ve světe lidí a ostatní se vrátili bojovat.
Starý král Fjorlandů, Horsa Silný, se bál o trůn svého syna, když všechny války vyhrával jeho nejlepší vojevůdce elfí jarl Alfadas, tak ho s pár zloději, rebely, sedláky a rybáři poslal na pomoc elfům do jejich světa bojovat s trolly a doufal, že tam zahyne. Nutno dodat, že onen králův syn se k nim tajně přidal a prokázal hrdinství, které od něj nikdo nečekal. Domů se ale nevrátil.
Alfadasovi lidé sice nedokázali elfům pomoct k vítězství a pevnost, kterou bránili, ztratili, ale vydatně jim pomohli. Když se pak několik válečníků vrátilo i s Alfadasem zpět domů, našlo vesnici vypleněnou trolly. Jejich boj ještě neskončil.
Největší zázrak ale byl, když se z pevnosti již obležené trolly vrátil i Ollowain, o kterém si mysleli, že tam zemřel. Šel totiž ještě zachránit Lyndwynu, která uzavřela dohodu s jeho otcem a pánem pevnosti. Lstí strávila noc s Ollowainem, kterého milovala a který by si ji k sobě nikdy nepustil, protože jí nevěřil. Za to musela v podzemí pevnosti vybudované na sopce krotit pomocí svých kouzelných sil horké magma. Zemřela by tam, ale Ollowain, který se do ní také zamiloval, i když pozdě, ji dostal pryč. Jeho otec ho zato proklel a pevnost zničila sopka i s trolly. Ollowain byl ale příliš slabý a nedokázal ji dostat do bezpečí. Když se kouzelnice probrala, uzdravila Ollowaina a sama se vydala do rukou trollů, kteří k nim mířili, aby nenašli jejího milovaného elfa. Šamanka trollů Birga provedla její výslech. A tady je citace z knihy, jak začínal:
Šamanka zvedla nůž. „Teď to bude trochu bolet. Ale nebude to nic dramatického. Jen chci, abys měla lepší představu o tom, co ti můžu všechno udělat.“ Nožem opatrně nařízla kůži na Lyndwynině malíčku. Dbala, aby elfka mohla všechno dobře sledovat. Řez vedl od špičky prstu až k místu, kde malíček vyrůstal z dlaně. Tady udělala šamanka druhý zářez, který obepínal kořen prstu jako tenký, krvavý prsten.
Lyndwyně se dělalo zle. „Nedostala jsem se na úbočí kouzlem.“ Tolik ještě prozradit může. Vždyť to není tajemství!
„To přece vím.“ Hlas šamanky byl přátelský. „K tomu se hned dostaneme. Už to nebude dlouho trvat.“ Obezřetně vsunula úzkou kamennou čepel pod kůži a začala ji oddělovat od masa.
Lyndwyna se divoce svíjela, ze železného stisku trolky se jí ale vymanit nepodařilo.
„Necukej tak sebou, malá.“ Pak jediným trhnutím stáhla celou kůži malíčku. „Jen se podívej, jak dobře teď můžeme vidět šlachy a svaly. Skoro to nekrvácí. Tak čistě stáhnout kůži vyžaduje určitý cvik.“ Šamanka vzala kostěný nůž a připíchla jím malý odřezek kůže na protější štít, aby jej elfka mohla dobře vidět.
Když se Ollowain probral z bezvědomí a zoufale se vydal Lyndwynu hledat, našel ji přibitou na velkém štítě trollů na místě, kde tábořili. Už byli ale pryč.
Postava si omotala plášť těsně kolem těla. Když se Ollowain přiblížil, zakryla si tvář rukama, ale okamžitě poznal její dlouhé, černé vlasy.
„Lyndwyno!“ S úlevou k ní poklekl. Přežila. Nemohl uvěřit svému štěstí! Všechno zase bude v pořádku!
„Nezradila jsem ji, nezradila jsem královnu.“ Kouzelnici bylo těžko rozumět, tak tiše a zajíkavě hovořila.
„Já vím,“ řekl Ollowain. „Promiň, že jsem ti nevěřil.“
Lyndwynino tělo se zachvělo; nedokázal ale říct, zda to byl vzlykotem nebo zoufalým smíchem. Chtěl ji vzít jemně do náručí, ale trhla sebou už při nejlehčím doteku.
„Promiň, ale nemohu. Musím tě teď opustit. Docházejí mi síly… Síť posledního kouzla, které jsem utkala, se trhá… Věděla jsem, že přijdeš. Ještě naposledy jsem ti chtěla pohledět do očí, můj překrásný bílý rytíři. Teď jdi a zachraň naši královnu. Mne už jsi zachránil…“
Chvějící se postavu zahalilo stříbrné světlo.
„Prosím ne! Neodcházej… Já…“
Zelené oči jí zářily nepřirozeným světlem. „Budu na tebe čekat…“ Její hlas zněl jako z velké dálky. Pak byla pryč. Lyndwyna nalezla cestu do měsíčního světla. Její osud v Albenu došel naplnění.
Na sněhu ležela potrhaná přikrývka. Ollowain ji zvedl a přitiskl k sobě. V poslední chvíli ještě spatřil Lyndwyninu tvář. Zadíval se na štít. To, co považoval za masku, zmizelo. Vzpomněl si, co jí kdysi dávno řekl, když se hádali. Musela bys sundat vlastní kůži, abych ti uvěřil.
Šermíř zabořil tvář do potrhané pokrývky.
Jejich příběh byl krátký, krutý a nedopadl moc dobře...
Teď zase dál. Ve světe lidí zatím krutí trollové rozmetali další a další vesnice a hledali královnu. Až ji našli ve vesnici, ve které velela Asla, žena Alfadase. Královna se jim sice vydala hned jak se probrala, ale trollové dohodu nedodrželi a dál útočili. Asla a pár dalších uprchlo a s pomocí těžkých vozů spustili lavinu, která udělala trollům obrovské ztráty. Když zbytek odcházel, napadli je vojáci, kteří přišli z bojů v elfím světe v čele s Alfadasem a Ollowainem. Vítězství jim ale zajistil elfí divoký kmen Maurawani, ze kterého pocházela Silwyna. Abych to vysvětlila, Alfadas byl vychovám elfy v jejich světě a tam se zamiloval do Silwyny a ona do něj, dokonce spolu měli syna, o kterém mu Silwyna neřekla a raději ho opustila. Proto Alfadas odešel s otcem a nakonec zůstal ve světe lidí, kde založil rodinu s Aslou. A kvůli Silwyně jim kmen Maurawani pomáhal, i když královnu neměli rádi.
Tak rozprášili trolly v lidském světě a Alfadas byl zvolen králem. Měl u sebe syna, ke kterému ho přivedl jejich pes, a kterému královna pomocí svých schopností zachránila život. Jen svoji těhotnou ženu a dceru už nenašel, ta se usadila s rybářem Kalfem u opuštěného jezera. Kalf vždycky miloval ji a ona jeho. Jenže pak přišel Alfadas, slavný šermíř a bojovník, kterému se zalíbila a ona podlehla. Kalf jí byl vždy nablízku a pomáhal jí, aniž by se sám oženil. A ona, když mu bojovala po boku, zjistila, že si vybrala špatně.
Aby špína nepadla jen na ni, Alfadas ji sice miloval, ale jen proto, že byla hodná, statečná a dala mu rodinu. Tak silný cit jako k Silwyně k ní necítil, Asla jen zalepila díry v jeho duši po divoké Maurawani. Třeba se v dalším díle dají dohromady i tihle dva?
A ještě bych chtěla přidat jeden kousek knihy, který mě odzbrojil. Se začátkem série, kdy dva elfové zpívali své písně o lásce u nádherného jezera to má jen pramálo společného:
Ole sténal bolestí. Konečně se mu podařilo posadit. Bude si muset tu zatracenou větev vytáhnout z rány a pak si to ovázat opaskem. Nohu měl podivně zkroucenou. Chodidlo vězelo ve zvláštním úhlu v kořenové smyčce. Při tom pohledu ho přepadl další nával nevolnosti. Zavřel oči, oběma rukama pevně sevřel osudnou větev a vší silou zatáhl. Bolest ho zasáhla jako šlehnutí bičem. Zařval jako zvíře. Sípal, plakal. Měl pocit, jako by mu vrazili do nohy rozžhavenou železnou tyč. Závojem slz se zadíval na své krví potřísněné ruce a pak na nohu. To nebyla větev, co mu čouhalo z rozdrásaného masa. To byla holenní kost!
A pak přišel na pomoc jeden z jeho speciálně vycvičených psů. Za to, jak s těmi zvířaty zacházel, si to zasloužil.
Náhle se před ním jako sám zplozenec pekla objevil Drtihlav. Velký černý pes si ho chvíli měřil ledovým pohledem. Pak vyrazila jeho neforemná hlava vpřed. Čelisti chňaply po kosti, trčící z otevřené rány. S divokým vrčením jí cloumaly sem a tam.
Oleho křik se změnil v pronikavé ječení. Slyšel, jak se kost pod obrovitými psími tesáky drtí. Do tváře mu stříkla krev. Toužil po slastném bezvědomí, ale pocit smrtelného ohrožení ho udržoval při smyslech.
Drtihlavova tlama se zaryla ještě hlouběji do masa. V ráně to opět zapraskalo. Velký pes se vší silou zapřel předními tlapami o měkkou zem. Náhle sebou škubl dozadu, až ztratil rovnováhu. Podařilo se mu kost prokousnout. Aniž by spustil Oleho z očí, dřepl si vedle něj a začal trhat maso z kosti. V hlubokých jizvách na tlamě se mu hromadila krev, takže vypadaly jako čerstvě utržené rány.
V Oleho křiku už nebylo nic lidského. Křečovitě zarýval prsty do lesní půdy. Snažil se odplazit pryč, i když věděl, že nedokáže psovi uniknout a že příšerná hostina ještě zdaleka neskončila.
